Naše příroda nikdy nespěchá, tak proč se stále honíme my?

Sledovali jste někdy, jak roste strom?

Nesnaží se vyrazit k obloze. Nežádá slunce, aby svítilo rychleji, ani déšť, aby pršel dříve. Prostě stojí, zakořeněný v zemi, přítomný v každém okamžiku, rozrůstající se ve svém vlastním dokonalém čase.

 

Příroda nikdy nespěchá – a přesto je vše dokončeno.

Tuto jednoduchou pravdu snadno zapomínáme v moderním životě, kde je shon normou a „odpočinek“ se jeví jako skrytá vina. Probudíme se s seznamem úkolů, ještě než vstaneme z postele. Tlačíme své tělo, mysl i ducha do extrému, honíme se za cíli, očekáváními a někdy… jen za rozptýlením. Ale kam vlastně v tomto shonu směřujeme – a co za sebou zanecháváme?

 

 

Když se život jeví jako závod

 

Vzpomínám si na dobu, kdy se mi můj život zdál jako nekonečný sprint. Snažila jsem se skloubit práci, manželství, společenské povinnosti a udržovat zdání „rovnováhy“. Ale uvnitř jsem byla vyčerpaná. Nejen unavená – byla jsem duchovně a emocionálně vyčerpaná. Cítila jsem se, jako bych se topila v pohybu.

 

Jednoho rána jsem si vyšla do lesa k rybníku nedaleko svého domu – bez telefonu, bez sluchátek, jen já a šustění listí. Sedl jsem si k potoku a poslouchal jemné zurčení vody, vítr houpající stromy a ptačí zpěv ozývající se korunami stromů. V tom tichu jsem si uvědomil něco hlubokého: příroda nikam nespěchala, a přesto byla plná života. Všechno rostlo, pohybovalo se, dýchalo... pomalu, ale jistě.

A v tu chvíli jsem začala znovu dýchat i já.

 

 

Léčivá síla přírody

 

V pohybu přírody se skrývá prastará moudrost. Slunce každý den vychází a zapadá, aniž by mu to někdo přikázal. Řeky trpělivě, nikoli násilím, vyhlubují kaňony. Květy rozkvétají, když jsou připraveny. Stromy shazují listy, aniž by se bály ztráty své krásy.

Proč tedy my lidé vzdorujeme ročním obdobím svého života?

 

Příroda vždy měla schopnost uzdravit zlomenou duši a vnést jas do zamlženého srdce. Bylo prokázáno, že chůze naboso po trávě (praktika známá jako uzemnění) snižuje stres a záněty. Sezení na slunci zvyšuje hladinu serotoninu a přirozeně zlepšuje náladu. Voda – ať už se koupeme v teplé vaně nebo posloucháme šumění mořských vln – má uklidňující a očistný účinek na nervový systém.

A co je možná nejdůležitější? Příroda od nás nic nechce. Prostě nás zve, abychom byli.

 

 

Jóga a klid: Návrat k naší vnitřní přirozenosti

 

Jóga je návrat. Návrat k dechu, k vědomí, k přítomnosti. V józe se nesnažíme stát se něčím novým – zbavujeme se toho, čím nejsme. Stejně jako stromy na podzim opouštějí své listy, my se zbavujeme očekávání, napětí a ega.

Pokud žijete v shonu, zkuste začít den pozicí Viparita Karani (nohy nahoru ke zdi). Jedná se o hluboce regenerační pozici, která pomáhá uklidnit nervový systém, zlepšuje krevní oběh a připomíná tělu, jak přijímat, místo aby vždy jen dávalo.

 

V meditaci začněte dechovým cvičením: sedněte si na zem se zkříženýma nohama, záda rovná, oči zavřené. Pomalu se nadechněte nosem na čtyři, zadržte dech na čtyři a vydechněte na čtyři. Představte si, jak vám z páteře vyrůstají kořeny do země. Nechte zemi nést vaše starosti.

Zkuste zařadit meditaci chůzí v přírodě – kráčejte pomalu, dýchejte zhluboka a pozorujte malé zázraky kolem sebe: stéblo trávy, mávnutí motýla, teplo slunečních paprsků na kůži.

 

 

Moudrost ze života: Když promlouvá příroda

 

Jednou jsem na józe potkala ženu, která prožila nepředstavitelnou tragédii – náhle ztratila svého partnera. Říkala, že nedokázala snášet bolest, a tak se vydala na cestu. Měsíce chodila lesy, horami a podél řek. S každým krokem za sebou zanechávala kousek svého smutku a sbírala kousek klidu. Říkala, že příroda její bolest nikdy neodsuzovala – prostě ji udržovala, dokud ji nedokázala udržet sama.

 

To je to, co příroda dělá. Nesnaží se nás napravovat – prostě nás objímá. Učí nás důvěřovat rytmu věcí a vědět, že i v klidu rosteme.

 

 

Pozvánka pro vás: Zpomalte a začněte znovu

 

Milý čtenáři, pokud se cítíte ztracený, unavený nebo jako byste běžel bez cíle, zastavte se.

Jděte ven. Položte ruku na strom. Sledujte, jak plují mraky. Nechte slunce hřát vaši tvář. V tu chvíli nemusíte nic dělat. Prostě jen buďte.

 

A pokud můžete, lehněte si do pozice Šavásany v parku nebo pod stromem. Nechte své tělo ponořit se do země. Dýchejte v rytmu života, který je vždy přítomný – pravidelný, pomalý, posvátný.

Nejsme stroje. Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli rychlejší, tvrdší a nekoneční. Jsme také součástí přírody. Jsme stvořeni k odpočinku. K naslouchání. K rozkvětu ve svém vlastním čase.

A v tomto vzpomínání, v tomto návratu, znovu nacházíme sami sebe.

 

Zhluboka se nadechněte. Dejte si na čas.

Příroda nikdy nespěchá – a vy také nemusíte.

Namaste.